August 06, 2018

Zpověď, zn. – „pracovní“

Kdykoli procházím zdejší prostory, myšlenkami mi promítnou momenty z doby, kdy jsem toho místa byla šťastnou součástí. Trvalo to dlouho, to jo, a chvíli se zdálo, že by mohlo navěky. Všechno štěstí se ale sesypalo jako domeček z karet a mně se skácel každičkej další, kterej jsem se vší opatrností pokusila znovu postavit. Už ne plná ideálů, ale snahy zachránit všechno, co dávalo smysl tehdy, ne dnes. Teď už to vím, klíče pokládám na stůl a končím s tím. S pravidly, nesystematičností, autoritami, dovolováním se.
Poprvý po několika drobných i větších klopýtnutích, kdy jsem z šatů sklepávala špinavou hlínu, mě tam uvnitř nesvazuje pocit, že mi schází. Prvně se přes rameno neohlížím zpátky, neutíkám před svým rozhodnutím a překračuji práh. Přes ramena si házím kabát a naposledy zabouchávám. Stisknu tlačítko výtahu a vnímám příjemné nadlehčení, když se mnou jeho kabina klesá dolů. Dveře se otvírají.
Změnám, příležitostem, růstu, snům, kreativitě.
V neposlední řadě – mně samotný.

Víte, co je na tý svobodě vždycky tak strašně fajn?

– Už se nemusíte bát být upřímní vůči ostatním – a co je důležitější ani sami k sobě.
– Máte najednou možnost projevit svůj vlastní názor, aniž by kdokoliv mohl být proti.
– Můžete si dovolit bejt stejně tak protivní, leniví a neschopní jako nekonečně produktivní a přemotivovaní, ať už to zahrnuje proválenej den a propracovanou noc. Vlastně jen tak, jak to vám samotným vyhovuje.
– Můžete si dovolit chybovat, protože lidi to tak prostě občas dělaj. A je to úplně normální.
– Dát si k práci skleničku, protože vás to nikterak neomezuje. Vlastně co když vám to naopak – POMÁHÁ!
– Jste svým vlastním pánem. Netřeba víc.
– Ten noťas si otevřete jak v posteli, tak v nejoblíbenější kavárně nebo na balijský pláži.
– Najednou to jste zase stoprocentně vy, aniž by vás někdo potřeboval trochu jinačí.
– Můžete dělat věci, který vám třeba nejdou, ale baví vás.
– Začnete trávit čas s lidmi, se kterými ho skutečně trávit chcete.
– Věříte svý intuici a svýmu rozumu, protože v tom vlastnim směru bejvaj nejsprávnější. A vy to víte.
– Máte svobodu psát a sdílet to, co opravdu sami chcete.

Ostatně MÁTE SVOBODU, která se vyplácí.

Aniž by šlo pouze o práci.

March 10, 2018

Na válečném poli

Mě ta otevřenost jednou zničí.
Když se probouzím, druhá strana postele zůstává chladná. Bdělá se zády obracím směrem k pomíjivému teplu a natahuji prsty. Nahmatávám bavlněný povlak matrace a pomalu od sebe rozlepuji neodlíčené řasy. Mlhavý pohled a spánkem otupěné vnímání mi dovoluje ještě chvíli snít, přestože mě sny plouživě opouští a na obličeji cítím tuhý dech každodenní reality. Zvedám se přes lokty a chodidla spouštím na podlahu. Usmívám se. Těm vzpomínkám a snům. To ony zbyly.
Jsem tu možná naposledy. Hlasitá hudba přehlušuje slova, která už tak vnímám jen napůl. Na těle mě hřejí jeho oči a já si utvářím prostor ve své mysli, abych si ten moment uchovala co nejpřesněji. V tu chvíli vím, že zase cítím.
Nozdry natahuji těžkou páru a po zádech mi stéká horká voda. Silný proud buší do mé páteře a já se ponořím celá. Cítím sladkou vůni santalového dřeva ve svých vlasech a smývám ze sebe všechen ten odpad po událostech poslední doby i všechnu tu iluzi krásy v to, co světu zůstává skrytý.
Cítím se tu nesoustředěná. Tamní lavice jsou mi nepohodlné a jakákoliv vyřčená slova doprovází iritující ozvěna učebny. Očima přejíždím po prostoru a stavím na hodinách. Sleduji, jak ubíhá čas. Proč tak pomalu? Proč tak rychle?
Sedám si do křesla s dopíjím zbytky vystydlé kávy. Se světly města umírajících s první hodinou ranní prostor kolem mě najednou osvětluje pouze obrazovka počítače. Svrbí mě bříška prstů a s každou každou ukončenou větou přepisuji řádky. Cítím, že bych neměla, ale vím, co musím. Tam shovívavá, tady upřímná.

January 26, 2018

Děti versus dospělí

Dospělí jsou nejsměšnější v tom, že věří, že rozumí životu. Nebo teda tomu, jak žít.
Tak kde se pak vzalo to věčný „Nemůžu. Nestíhám. Nedovolím si.“
Kdy začali žít v iluzi spokojenosti slibující jistotu nad osobní radostí, zatímco krmeni předžvejkanými sousty cizích úhlů pohledu přebírají názory předchozích za svá vlastně učiněná rozhodnutí. 
Kdy je doběhl strach a upřednostnili předšlapaný cesty před milionovým ziskem risku, kdy začali pod vlivem typicky dospělácké vlastnosti lidské mysli zobecňovat jednotlivé zkušenosti a činit závěry z předpokladů. 
Kam až zasáhla smyšlená a přitom tak obecná pravidla žití prostupující do popředí před sny, které si žít přejí, zastiňující chtíče a vize vlastního srdce. 
Proč se rozum, racionalita, logistika a srovnávání s nabývající zodpovědností drásaj vpřed a kopou hroby ztracenejm snům a opomenutejm ideálům, proč tak nenápadně tiší hlas tehdejších chtíčů dětské minulosti.
Nechci, ale budu v tom pokračovat, protože...
Zástěrka za jistotu. Nesmyslnej kolotoč a blok v hlavě. Věčná obhajoba toho, co nemůžu, namísto toho, jakých potenciálních následků se bojím. Žádná reálná vize toho, jak žít; ale přežít. Žádná cesta ke své vlastní spokojenosti a splněným cílům. Ale krok zpátky.
Zakopanej potenciál, vize a minulost, kdy jsme ještě nevyrůstali, ale přesto žádali svéprávnost zatímco dospělí odevzdávali občanky. Chtěli jsme zamávat křídly jakmile dostanem prostor, ale s první zodpovědností jsme sešli z cesty úspěchu, na který jsme jako děti znali recept, co nás od dospělých odlišoval.
Na ten bychom nikdy zapomínat neměli.
Dospělí řeknou, že to nejde. Dítě věří, že ano.
Dospělí vědí, co je správné. Dítě ví, že tohle je nudné.
Dospělí se honí za štěstím. Dítě se raduje maličkostmi.
Dospělí promýšlí strukturu cesty k tomu, aby mohl být spokojený. Dítě prostě jde.
Dospělí se snaží druhé přesvědčovat, že si zaslouží být akceptováni a chváleni. Dítě o sobě nepochybuje.
Dospělí jsou vlivní minulostí či budoucností. Dítě žije přítomností.
Je to jednoduchý tak, jako i dospělý v sobě může objevit pozitivní a konstruktivní dítě. Vy víte, že jím být pořád můžete. I když ne víc než dospělým.
Občas byste měli.
A poděkovat kdykoliv vám někdo s posměškem řekne, že se jako malý dítě občas chováte.

July 01, 2017

17 následujících dní

Na polici u pracovního stolu mi v prázdném ozdobném květináčku usychají růže jako vzpomínka na pár výjimečných momentů poslední doby. Všude kolem sebe pozoruji rozházená skripta, odborné učebnice a své vysokoškolské poznámky nejrůznějších odvětví. Těším se z úspěšně ukončeného semestru a zároveň se zoufale přu s následujícími týdny nezvyklého, ale zato dlouho očekávaného kvanta volna a možnosti utvořit si plán pouze pod svou vlastní rozvahou. Ten pocit si užívám a zároveň s ním, jakožto člověk, kterej i v ten nejmenší ždibek volna vmáčkne jakýkoliv další plán, lehce zápasím, a mý podvědomí mi dává impulz k několika nedokončeným záležitostem a nesplněnejm snům, co mi léta šlapou na paty.

April 05, 2017

Za hranicí komfortu

Stancelove © . Design by FCD.