March 10, 2018

Na válečném poli

Mě ta otevřenost jednou zničí.
Když se probouzím, druhá strana postele zůstává chladná. Bdělá se zády obracím směrem k pomíjivému teplu a natahuji prsty. Nahmatávám bavlněný povlak matrace a pomalu od sebe rozlepuji neodlíčené řasy. Mlhavý pohled a spánkem otupěné vnímání mi dovoluje ještě chvíli snít, přestože mě sny plouživě opouští a na obličeji cítím tuhý dech každodenní reality. Zvedám se přes lokty a chodidla spouštím na podlahu. Usmívám se. Těm vzpomínkám a snům. To ony zbyly.
Jsem tu možná naposledy. Hlasitá hudba přehlušuje slova, která už tak vnímám jen napůl. Na těle mě hřejí jeho oči a já si utvářím prostor ve své mysli, abych si ten moment uchovala co nejpřesněji. V tu chvíli vím, že zase cítím.
Nozdry natahuji těžkou páru a po zádech mi stéká horká voda. Silný proud buší do mé páteře a já se ponořím celá. Cítím sladkou vůni santalového dřeva ve svých vlasech a smývám ze sebe všechen ten odpad po událostech poslední doby i všechnu tu iluzi krásy v to, co světu zůstává skrytý.
Cítím se tu nesoustředěná. Tamní lavice jsou mi nepohodlné a jakákoliv vyřčená slova doprovází iritující ozvěna učebny. Očima přejíždím po prostoru a stavím na hodinách. Sleduji, jak ubíhá čas. Proč tak pomalu? Proč tak rychle?
Sedám si do křesla s dopíjím zbytky vystydlé kávy. Se světly města umírajících s první hodinou ranní prostor kolem mě najednou osvětluje pouze obrazovka počítače. Svrbí mě bříška prstů a s každou každou ukončenou větou přepisuji řádky. Cítím, že bych neměla, ale vím, co musím. Tam shovívavá, tady upřímná.

January 26, 2018

Děti versus dospělí

Dospělí jsou nejsměšnější v tom, že věří, že rozumí životu. Nebo teda tomu, jak žít.
Tak kde se pak vzalo to věčný „Nemůžu. Nestíhám. Nedovolím si.“
Kdy začali žít v iluzi spokojenosti slibující jistotu nad osobní radostí, zatímco krmeni předžvejkanými sousty cizích úhlů pohledu přebírají názory předchozích za svá vlastně učiněná rozhodnutí. 
Kdy je doběhl strach a upřednostnili předšlapaný cesty před milionovým ziskem risku, kdy začali pod vlivem typicky dospělácké vlastnosti lidské mysli zobecňovat jednotlivé zkušenosti a činit závěry z předpokladů. 
Kam až zasáhla smyšlená a přitom tak obecná pravidla žití prostupující do popředí před sny, které si žít přejí, zastiňující chtíče a vize vlastního srdce. 
Proč se rozum, racionalita, logistika a srovnávání s nabývající zodpovědností drásaj vpřed a kopou hroby ztracenejm snům a opomenutejm ideálům, proč tak nenápadně tiší hlas tehdejších chtíčů dětské minulosti.
Nechci, ale budu v tom pokračovat, protože...
Zástěrka za jistotu. Nesmyslnej kolotoč a blok v hlavě. Věčná obhajoba toho, co nemůžu, namísto toho, jakých potenciálních následků se bojím. Žádná reálná vize toho, jak žít; ale přežít. Žádná cesta ke své vlastní spokojenosti a splněným cílům. Ale krok zpátky.
Zakopanej potenciál, vize a minulost, kdy jsme ještě nevyrůstali, ale přesto žádali svéprávnost zatímco dospělí odevzdávali občanky. Chtěli jsme zamávat křídly jakmile dostanem prostor, ale s první zodpovědností jsme sešli z cesty úspěchu, na který jsme jako děti znali recept, co nás od dospělých odlišoval.
Na ten bychom nikdy zapomínat neměli.
Dospělí řeknou, že to nejde. Dítě věří, že ano.
Dospělí vědí, co je správné. Dítě ví, že tohle je nudné.
Dospělí se honí za štěstím. Dítě se raduje maličkostmi.
Dospělí promýšlí strukturu cesty k tomu, aby mohl být spokojený. Dítě prostě jde.
Dospělí se snaží druhé přesvědčovat, že si zaslouží být akceptováni a chváleni. Dítě o sobě nepochybuje.
Dospělí jsou vlivní minulostí či budoucností. Dítě žije přítomností.
Je to jednoduchý tak, jako i dospělý v sobě může objevit pozitivní a konstruktivní dítě. Vy víte, že jím být pořád můžete. I když ne víc než dospělým.
Občas byste měli.
A poděkovat kdykoliv vám někdo s posměškem řekne, že se jako malý dítě občas chováte.

July 01, 2017

17 následujících dní

Na polici u pracovního stolu mi v prázdném ozdobném květináčku usychají růže jako vzpomínka na pár výjimečných momentů poslední doby. Všude kolem sebe pozoruji rozházená skripta, odborné učebnice a své vysokoškolské poznámky nejrůznějších odvětví. Těším se z úspěšně ukončeného semestru a zároveň se zoufale přu s následujícími týdny nezvyklého, ale zato dlouho očekávaného kvanta volna a možnosti utvořit si plán pouze pod svou vlastní rozvahou. Ten pocit si užívám a zároveň s ním, jakožto člověk, kterej i v ten nejmenší ždibek volna vmáčkne jakýkoliv další plán, lehce zápasím, a mý podvědomí mi dává impulz k několika nedokončeným záležitostem a nesplněnejm snům, co mi léta šlapou na paty.

April 05, 2017

Za hranicí komfortu

March 07, 2017

Jak jsem se stala trenérem

Když jsem v lednu minulýho roku získala práci na recepci svýho fitka, ukotvila mě ve fitness ve všech směrech a já se rozhodla pro studium sportovky, větší osobní přípravy a...no a pro trenérskou školu. Všechno tomu nahrávalo a největší cíl, co jsem si pro rok 2016 vytyčila, byl jasnej, i když přišel naprosto náhle a všechno bylo tak spontánní, považuju to za jedno z nejlepších rozhodnutí za svůj krátkej život. Tak to ale většinou bejvá, hm?
Byl to pro mě takovej velkej krok do neznáma, kterej jsem musela učinit úplně sama. Život v jinym městě, mezi novými lidmi, v jinejch podmínkách. Nicméně jsem to všechno zvládla, a ráda bych to zrekapitulovala pro všechny, kteří o něčem podobném také přemýšlí. A už teď vám můžu prozradit, že to bude stát za to.
Pro začátek bych chtěla upozornit, že systém kurzu momentálně nemusí být stejný, jaký byl, když jsem kurz navštěvovala já. Už během mého studia probíhaly různé organizační změny, proto bych nerada, abyste mě pak zhatili za něco, co bylo ve skutečnosti úplně jinak :) 
Tak jak že to celé vlastně probíhá?
Stancelove © . Design by FCD.