November 15, 2015

Co byste (u)dělali, kdybyste se nebáli?

Už celé hodiny, dny, týdny, měsíce, dokonce i roky odkládám svou činnost. Samozřejmě vím, že před tím, co sama chci ze všeho nejvíc, nikdy neuteču, i když mě nic z toho nikterak nehoní  avšak tak jako tak mi čas v mých vlastních stínech šlape na paty jako připomínku, že běží rychleji, než si dovedu představit.
Cítím, jak na rychlosti nabývá s každým rokem, kdy jsem starší. Nějakým způsobem se s jeho rychlostí přestávám zvládat vypořádat, stejně jako s počtem všech uplynulých dní, které mi téměř proklouzly mezi prsty. Najednou, když po půlroční odmlce opět sedím v obložení studijní literatury si uvědomuju, kolik dní jsem během let na střední promarnila, i když mi jich patřilo tolik.
Abych se ale dostala k jádru věci a přestala obíhat okolo samé podstaty, tak jsem z toho měla tak trochu strach. Když žijete v malém městě, v ne zas tak velké republice, kde vás zná (a pozná) téměř každý, aniž byste si mezi sebou kdy kývli na pozdrav, psát blog se stává být lehce nebezpečným koníčkem. Jistě chápete, kam tím mířím.
Už tomu budou nějaké čtyři roky, co jsem z úst vypustila výrok, že se, ano, chci stát novinářkou. Proto tu byl blog. Způsob, jak se konečně dostat k publicistice blíž a zároveň udělat pár kroků kupředu. Co mě drželo zpátky, byl rozpor s mým osobním životem, který by se spolu s tím internetovým jistě časem smísil.
Je mi samozřejmě jasný, že odkládat čtyři roky života něco, co by vám mohlo posloužit jako vcelku slušný základ vaší pisatelské kariéry, je vlastně naprostá blbost, stejně tak jako je naprostá blbost dělat si vrásky z reakcí ostatních; obzvlášť, když je vidíte, jak se na celou tu vaši blogosféru tváří.
Trvalo mi dost dlouho (čtyři roky!), abych si stihla naplno uvědomit fakt, že lidem se nezavděčíte zkrátka nikdy, a že v tom, co děláte nebo si dělat přejete, se nikdy nesmíte opírat o ostatní, ale především o sebe. Ještě důležitější je si to uvědomit nejlépe hned, než bude pozdě a vy budete litovat spíše všeho, co jste neudělali a o co jste přišli.
Přišla jsem na totiž to, že pravé jádro celého problému tkví právě v lidech, kteří vás obklopují.
Tak jsem je začala opouštět. Tedy ty, kteří za to nejspíš nestáli. Třebaže je to ode mě vcelku sobecké, ale zároveň i zvláštní, protože najednou přišly možnosti nové – a mnohem lepší. 
Uvědomte si to taky, zázraky se dějí až mimo vaši komfortní zónu, která se zdála sice tak bezpečná, ale přitom tak neuvěřitelně stereotypní. Udělejte to, i kdyby to mělo bolet sebevíc. 
Protože svět patří těm, kteří se z něj neposerou.

2 comments so far

  1. já už na blog nepíšu vůbec, a to ze strachu z toho, že bych to nikdy nenapsala tak dobře, jak bych si přála, nebyla bych spokojená. takže strach ze sebe sama, ne z ostatních. to je horší, co?

    ReplyDelete
    Replies
    1. Otázkou spíš je, jestli ty sama vůbec ještě psát chceš. Nejspíš chápu, o co jde, tedy dle tvého posledního článku. Je to vlastně škoda, protože stále nové a nové texty nás posunují vpřed a to je to, co nás dělá lepšími :) Samotné mi připadá, že mé články, které mám uložené ve starých složkách a neměla srdce je jen tak smazat, mají tu uměleckou hodnotu jaksi vyšší, to neznamená, že se to do starých kolejí ale nikdy nevrátí. Každopádně děkuju za návštěvu a komentář, jsem ráda, že se sem ještě někdo vrátil!
      A ať se ta zpropadená múza vrátí, takových lidí by byla totiž škoda :)

      Delete

Stancelove © . Design by FCD.