August 20, 2016

Žít s málem

Jestli jsem si ještě půl roku zpátky přála, aby mi místo bydliště na občance adresovalo pražské Vinohrady, tak se to všechno stihlo změnit za jeden blbej měsíc a půl. Co byste taky čekali od malý vesnický holky, co se pro svý velký oči ocitla v centru dění všeho, co je v dnešní době populární. Ve světě, kde máte téměř všechno na dosah ruky třeba i v pondělí ve dvě hodiny ráno, ve světě, kde je všechno možný, a světě, kterej vám otevírá spoustu dveří k novým neznámým možnostem, jen co vystoupíte ze Studenťáku. A já? Já bych samozřejmě lhala, kdybych tvrdila, že jsem si čumák nenabila jen co jsem vlezla do těch prvních.
S lidmi to občas bejvá stejně složitý, jako jednoduchý. Všichni jsou svym způsobem jedineční, přitom jeden od druhého nerozeznatelní. A mě mrzí, že ze všech těch lidí, které jsem tam za tu sice krátkou, ale dostačující dobu stihla poznat, za to jen hrstka stála víc. Zbytek míň anebo vůbec. To samozřejmě neznamená, že jsem nějakej ignorantskej kde koho odsuzující blbeček, co má na všechny na háku, když je to přesně naopak; ale když svý dny začnete trávit ve dvou, sto kilometrů od sebe vzdálených městech, začnete jejich odlišnost vnímat jednak o něco víc a jednak jiným způsobem. Zaprvý vám nic jinýho ani nezbyde, protože i ti studenťáčtí Přátelé vám po dvou tejdnech začnou lízt na nervy, zadruhý je ten rozdíl drsnej zhruba tak jako facka od mámy potom, co si na ní otevřete hubu – i s památečním 3D otiskem na pár dalších dníA já byla nakonec skutečně ráda, když jsem se z toho dusnýho, materialistickýho a příšerně naškatulkovanýho světa, kde radost střídá prodej, vracela do jehličnany provoněného horského vzduchu a vyčkávala momentu, kdy skrze okna autobusu spatřím milovaný Ještěd. A budu vědět, že jsem blíž ulicím tam, kde jsem doma, a kde je život tak nějak upřímnější, i když se to někdy nemusí tak zdát. 
Asi bylo na čase po všech těch letech střádání a chtíčů konečně sundat klapky z očí a vidět věci takový, jaký skutečně jsou, nechat si od života vrazit pár štiplavejch facek a konečně si uvědomit, že od života nechci víc než mám – a vždycky měla. Že ke všem těm aktivitám, kterými chci skutečně trávit čas, mi v cestě nikdy nestála jiná překážka než vlastní hlava: a já vážně chci žít okamžikem, těžit z každičké zkušenosti v životě, abych příště mohla být zase o trochu lepším člověkem, a prostě jen být, zbavovat se zbytečností a uvolnit koryto proudům myšlenek, které skrze všechen ten odpad neměly kudy téct. Že chci žít v jednoduchosti a ne v materialistickym světě plnym starostí, kde se cílem stává slepě se honit za věcmi, které nás soudě společností dělají těmi lepšími. Jenže jen naoko, protože majetek nikdy nenahradí upřímnou radost; přitom jsou to takový ty věčně omílaný věci, který si za peníze nekoupíte.

2 comments so far

  1. Praha na mě byla neosobní pokaždé, když jsem tam jela. Ale to neznamená, že ji tu nějak haním. Pocit, že jsem vždy chtěla víc, jsem měla kdysi dávno. Chtěla jsem žít v zahraničí, chtěla jsem cestovat, ale najednou jsem ráda, když se vracím do Brna. Pro mě je Brno kříženinou města a vesnice. Já bydlím v okrajové části, mám to kousíček do lesa, k rybníku a vzduch tu voní nádherně a svěže. Ale bydlím v paneláku. A tak i ti lidé města pražského by možná toužili po něčem jiném, ale vracejí se rádi domů. A vůbec, prostě patříme tam, odkud jsme vzešli. :)
    A neboj se, hlavu si nabiješ ještě mockrát. Jsem mladší, ale vím to. Protože vždycky si říkám, že už nikdy nic nebudu dělat, že do ničeho nepůjdu bez rozmyslu, že nebudu zatížená emocemi, ale vždycky se najde chvíle, kdy to poruším a svět mi jako máma tak nabančí, že utíkám a choulím se na posteli... brečím a nejraději bych se roztrhala na kousky.

    Moc krásný článek :)

    ReplyDelete

Stancelove © . Design by FCD.