February 14, 2017

Jednadvacet

Nakolik se člověk dokáže změnit během jednoho roku, jde docela dobře vypozorovat na oslavě narozenin. Když jsem před rokem slavila dvacetiny, scénář byl vcelku prostej. A taky dost trapnej – v pohodlí domova a naprosto jedinečnym přípitkem. Kohoutkovou vodou.
Mám k tomu samozřejmě dva hodně debilní důvody: zaprvý – holky z fitka tohle jednoduše nedělaj. Zadruhý – dvacítka je takovej ten šíleně otravnej práh mezi týnejdžrovstvím a nudnym dospěláckym životem plnym zodpovědných rozhodnutí, kterej přejít prostě musíte. A pokud to neuděláte vy sami, život vás do těch zpropadených dveří kopne sám. Často dost bolestivým způsobem.
A vy buď doženete, co jste si za svých -náct nestihli užít, nebo doopravdy začnete zodpovědně žít.
Já to posrala hned na začátku.
Nezvládačkou ve škole.
Vzala jsem to sportovně – doslova – a s ponechaným statusem studenta se vetřela za recepci svýho fitka, strávila tři měsíce studiem trenérské školy a pendlovačkou mezi dvěma velkými městy. To hodně zocelilo mý fitnessácký ego, který se jako na horský dráze vrhlo k zemi s mým znovuántré na vysokou, ale v tomhle studentskym městě nemáte proti vyskoškolskýmu životu nejmenší šanci, ať chcete nebo ne. I když pořád cvičíte, pracujete ve fitku, jste trenérem a studujete sportovku, tak tady se na tyhle věci tolik nehraje.
Pak se prostě občas stane, že si ulpíte ostudu přímo na stagi před celou univerzitou, a už vás ani tak moc nepřekvapují místa, kde se sem tam probudíte. Vlastně se už ani nevracíte domů, protože jdete rovnou na cviko z anatomie, kterou ve finále stejně paradoxně nedáte, i když jste z anatomie prošli na kurzu. Ale na tom na vejšce nezáleží, dokud vám suverénně nehoří koudel u prdele. Což sice není úplně ideální teorie, ale všechno špatný je k něčemu dobrý, a tohle minimálně jako odstrašující historky pro vnoučata jednou postačí.
Občas to bejvá náročný, a i když se domů vracím většinou jen přespat, jsem na sebe neskutečně pyšná, jak studuju a pracuju. Pro někoho asi smutnej příběh, pro mě možnosti, který mě baví využívat naplno. A konečně se na konci roku nedívám zpátky a nepřemejšlim kam se celej rok poděl, protože za celých těch mých dvacet se toho událo mnohem víc, než jsem kdy dokázala stihnout za blbejch pět let.
Půl měsíce zpátky mi bylo jednadvacet. Těch jsem oslavila o něco patřičněji, i když vím, že už mi nějakou dobu táhne na šílenejch třicet. Jenže jednavacet pořád taky ještě není jednatřicet nebo jednapadesát. Pro náctiletý jste sice ti starouši, co maj dávno po matuře, pro ty po třicítce ale pořád jen další blbá nána, co každou středu kalí na kolejích. V Americe jste taky v jednadvaceti teprv dospělí, takže proč ten zodpovědnej dospěláckej život nezačít poslední (jo, jasně, známe se) nezodpovědnou opíječkou?
Já to zvládla celkem na jedničku, ale o tom třeba jindy :)

Post a Comment

Stancelove © . Design by FCD.