April 05, 2017

Za hranicí komfortu

Stejně, jako když prvně sedíte v sedadle horské dráhy, se první dny se vlečou nebezpečně pomalu. Celý se to tváří poněkud nevinně, ale vy ten podezřelej nebezpečnej smrad ve vzduchu prostě cejtíte, a najednou nezbejvá nic než doufat v kvalitu toho vysněnýho života, kterej o pár vteřin jízdou dolů spustí. Pak už se to veze samo – nahoru, dolů, sem tam i vzhůru nohama, až se po prvních několika otužujících jízdách, kdy jste kolikrát měli potíž v sobě udržet vatu ze stánku před, naučíte všechen ten adrenalin užívat. Ať už těm, kteří utahují šroubky, věříte nebo ne.
Bylo mi devatenáct, měla jsem jakž takž celej život před sebou a tak nějak i dobrej náběh na všechno, co jiní považujou za nirvánu v životě. Dlouhodobej fungující vztah, čerstvě a úspěšně složenou zkoušku dospělosti a stálej příjem. Celej ten běžně uznávanej, přirozenej vývoj v životě mě v mých posledních náctinách tak trochu děsil, a i když by kdekdo mohl očekávat takový ty důležitý milníky v životě jako je pořízení společnýho bytu, poctivý studium na vejšce a časem třeba i šperk na prsteníčku levý ruky, utla jsem to hned na začátku. Ty svý pomyslný hranice, který jsem si kolem sebe za ty roky namalovala, a v jejichž rámci se cítila pohodlně, ale neúplně
Říkejte tomu zóna komfortu, nazývejte stereotypem. Já to pokládám za ztrátu času.
Opustit svůj pohodlnej život je stejně skvělý, jako rizikový. To je nezbytnou podmínkou rozvoje osobnosti, a na mně byla je jen jedna věc – poprat se s tím co nejlíp. Nic není zadarmo a v tomhle to platí hned dvojnásob; občas z toho růžovýho obláčku prostě spadnete. Dost často jsem z něj padala i já, ale  to k tomu prostě patří. Vaše sny nejsou sice pro každýho, ale jsou tu hlavně pro vás, a proto je dobrý se za ně prát. V lepším se to vždycky vrátí, to jsem slíbila sama sobě a jako hotovou věc to můžu slíbit komukoli dalšímu. Vám.
Na nic nečekejte.
Pokud život po překročení komfortní zóny přirovnávám k jízdě na horské dráze, tak stejně, jako se usednout do jejích sedadel nebudete strachovat věčně, tak ani její jízda není nekonečná, ne-li právě příliš krátká. Život sice nemusí trvat pět minut, ale mohl by. Čím dřív si tohle všechno uvědomíte, tím míň promarněnejch chvil, dní, nebo celejch životů, který mohly bejt mnohem šťavňatejší, a vy nemuseli jít do hrobu s tou jednou jedinou písničkou, kterou jste si broukali po celou tu dobu. Stačí jen jedno – jít do toho po hlavě, protože život vám utíká, zatímco vy stojíte na místě. Mě tahle spontaneita a risk v životě baví, protože buď to fakt vyjde, nebo z toho sice bude průser, ale za to taky dobrej článek. 
Ale i za takovou kravinu, jako je tahle, mi to stojí :)

Post a Comment

Stancelove © . Design by FCD.