July 01, 2017

17 následujících dní

Na polici u pracovního stolu mi v prázdném ozdobném květináčku usychají růže jako vzpomínka na pár výjimečných momentů poslední doby. Všude kolem sebe pozoruji rozházená skripta, odborné učebnice a své vysokoškolské poznámky nejrůznějších odvětví. Těším se z úspěšně ukončeného semestru a zároveň se zoufale přu s následujícími týdny nezvyklého, ale zato dlouho očekávaného kvanta volna a možnosti utvořit si plán pouze pod svou vlastní rozvahou. Ten pocit si užívám a zároveň s ním, jakožto člověk, kterej i v ten nejmenší ždibek volna vmáčkne jakýkoliv další plán, lehce zápasím, a mý podvědomí mi dává impulz k několika nedokončeným záležitostem a nesplněnejm snům, co mi léta šlapou na paty.
Po několika letech v obklopení přítomností jiných jsem se začátkem tříměsíčního volna ocitla poprvé o samotě. Skoro třítýdenní dovolená  mýho kluka na druhý straně světa byla domluvená předem více jak půl roku, já bych si ze svýho platu studenta vysoký školy nenašetřila ani na letenky a hned při první příležitosti by mě ve vršcích And přepadla má vlastní nemotornost, tudíž má účast nepřipadala v úvahu. Všichni mí blízcí přátelé se rozutekli do neméně zajímavých koutů světa, a já zůstala na pospas své jizerské domovině s pár stovkama v na účtě, téměř bez práce, společnosti i klidný mysli. Stačilo pár nedoceněnejch chvil a slov vynucených vlastní nerozvážností, a mně se situace vymkla z rukou těsně předtím, než nastartoval motor a prostě zmizel.
Že jsem totálně nahraná jsem zjistila hned v půlce prvního dne, kdy jsem se z odpoledního šlofíku probudila v objetí plyšovýho medvěda i s chomáčem umělejch chlupů v puse. Radost jsem si kompenzovala neutichající euforií z hojící se kérky, a místo věčnýho fňukání jsem skočila po všech těch věcech, na který po celej rok horko těžko sbírám čas. Rodinný chvíle, blog, rozbitý kolena z počátečního skejťáckýho snažení. Knížky, na který mi v polici léta práší, sport, tempery a prázdnej papír. Sebrat se a vzít těch sedmnáct dní o samotě jako výzvu, o něco víc spontánněji a s čistou hlavou. A pokud ne s čistou hlavou, pak za jejím účelem.
Jako možnost využít kvanta času k poznání sebe sama, jako odpočinek anebo test, ale hlavně jako možnost alespoň z části zhotovit ten dlouholetej příběh, co vznikl jako jeden z mých dávných impulzivních nápadů třináctiletý holky, co mě doposud nepustil a kterej značí i ta nezhojená kérka po všech těch letech, co mou mysl často opouštěl a zase se vracel, po každé o něco zralejší a smyslnější. Čas splnit si sen a zhotovit zasloužený poděkování lidem, jimž jsem upsala své zásluhy, a přestože mě svrbí prsty o všem napsat nejlépe hned, nechávám svá slova otevřená, chvíli pomlčím a nechám všechny celej ten nijak nehraničenej táhnoucí se čas zase zapomínat.
Nedokážu říct proč, ale nějak cítím, že je to tak správný.

Post a Comment

Stancelove © . Design by FCD.