March 10, 2018

Na válečném poli

Mě ta otevřenost jednou zničí.
Když se probouzím, druhá strana postele zůstává chladná. Bdělá se zády obracím směrem k pomíjivému teplu a natahuji prsty. Nahmatávám bavlněný povlak matrace a pomalu od sebe rozlepuji neodlíčené řasy. Mlhavý pohled a spánkem otupěné vnímání mi dovoluje ještě chvíli snít, přestože mě sny plouživě opouští a na obličeji cítím tuhý dech každodenní reality. Zvedám se přes lokty a chodidla spouštím na podlahu. Usmívám se. Těm vzpomínkám a snům. To ony zbyly.
Jsem tu možná naposledy. Hlasitá hudba přehlušuje slova, která už tak vnímám jen napůl. Na těle mě hřejí jeho oči a já si utvářím prostor ve své mysli, abych si ten moment uchovala co nejpřesněji. V tu chvíli vím, že zase cítím.
Nozdry natahuji těžkou páru a po zádech mi stéká horká voda. Silný proud buší do mé páteře a já se ponořím celá. Cítím sladkou vůni santalového dřeva ve svých vlasech a smývám ze sebe všechen ten odpad po událostech poslední doby i všechnu tu iluzi krásy v to, co světu zůstává skrytý.
Cítím se tu nesoustředěná. Tamní lavice jsou mi nepohodlné a jakákoliv vyřčená slova doprovází iritující ozvěna učebny. Očima přejíždím po prostoru a stavím na hodinách. Sleduji, jak ubíhá čas. Proč tak pomalu? Proč tak rychle?
Sedám si do křesla s dopíjím zbytky vystydlé kávy. Se světly města umírajících s první hodinou ranní prostor kolem mě najednou osvětluje pouze obrazovka počítače. Svrbí mě bříška prstů a s každou každou ukončenou větou přepisuji řádky. Cítím, že bych neměla, ale vím, co musím. Tam shovívavá, tady upřímná.

Post a Comment

Stancelove © . Design by FCD.