Důležité je, že nikdy není pozdě

June 24, 2019

Čtyřiadvacátýho ledna, tři a půl roku zpátkyPomyslná rozlučka s mými -náct
Halou se rozléhala napjatá atmosféra a na záda mi z řad narvaného foajéru dýchala banda nedočkavců. Všude kolem jen zpocená těla, nesnesitelný horko, vydejchanej vzduch a smrad rozlitýho piva. Davová agrese, která mě šlapajíc na paty tlačila k pódiu blíž, skandovala coby každých pár vteřin ta tři slova. Three. Days. Grace.
Celý jsem si to představovala dost nezodpovědně, ale po poslední propitý noci jsem si jazyk v alkoholu netroufla smočit ani tehdy. Tý neozpovědnosti – totiž jejích následků – se mi už tradičně podařilo natropit až ažStudentský problémy, nezvládačky tehdejší vztahový situace, hlava v pejru, poslední vize o budoucnosti poztrácený cestou z motelu a zatoulanej směr. I když jsem dobře věděla o všem, co dělat chci, najednou přišlo tvrdý na tvrdý a já zas nezvládala vůbec nic.
Než mě stihly zmohnout pochybnosti o mojí přítomnosti tady, v síle světel reflektorů se poprvé zjevil Matt Walst a já se v prvních momentech cítila naprosto identicky psychicky i fyzicky – tak nějak sešlápnutá, bez možnosti se nadechnout a jasně vidět to, co se děje přede mnou. Lokty jsem se prodrala zpátky, nechala se strhnout davem, popustila uzdu svý svázaný mysli a konečně si dovolila trochu vnímat. Tu jeho dravost. Zlomenej hlas. SíluTo, jak se pro všechny zastavil časDunění v podlaze, který zase zpřístupnilo cesty mých myšlenkových map
No jo, byl zatraceně dobrej. Divokej, nepředvídatelnej, charismatickej, přítomnej.
Zatímco jsem pomaloučku prostupovala v kouzlo okamžiku, zpoza hlasitého potlesku jsem rozeznala prvotní akordy mojí srdcové Never Too Late, kterou jsem doposud znala jen v Adamově podání, a zase si připoměla to všechno, co bylo zbytku tady úplně jasný.
Zase mi došlo, jak je to všechno zbytečný. Jak obrovskej je rozdíl mezi subjektivními pocity a aktuálním rozpoložením a nahovno životem a bezvýchodností situace, jak důležitý je nezapomínat na pomíjivost přítomnosti a skutečnou realitu toho všeho. Že tu stojim jak hromádka neštěstí a že ani nemám proč, že je to všechno jenom o tom, jak si to v hlavě ty sám nastavíš. Jak je důležitý si to všechno uvědomovat i za stínu slunce a jak je důležitý se nenechat unést ani jeho svitem.
Zbytek už přicházel tak nějak sám. Jak je navzdory tomu všemu důležitý nezapomínat ani na pomíjivost času, a že často otřepaná fráze nikdy není na pozdě“ neznamená jeho nepřeberné množství, že svym způsobem jsme smrti blíž už od chvíle, kdy jsme se tady poprvé ocitli živí. Pro jedny strašák, pro jiný motor. Pro mě to byla volba.
Trochu jsem se pak popídila po odpovědi kluků na to, proč že vlastně Three Days Grace:
This is it my friend. What if you had a chance to turn your whole life around in a Three Days' Grace? Would you do it?
Co byste udělali vy?  Proč to neděláte?

Post a Comment

© Stancelove.